Mistryně ČR ve slalomu a zlatá deaflympionička. Poznejte neslyšící lyžařku Terezu Kmochovou, která jezdí v adastří helmě

Na lyže se postavila poprvé ve 2,5 letech a i přesto, že se narodila s absolutní ztrátou sluchu, konkuruje nejlepším lyžařkám a ve světě se ji daří. Proč a jak je Tereza spjatá s Adastrou a jak k této spolupráci došlo? Přečtěte si rozhovor!

Lyžovat začala ve 2,5 letech. V patnácti jela Tereza první mezinárodní závod

Čím jste chtěla být, když jste byla malá? Napadlo Vás, že byste se mohla stát známou a úspěšnou lyžařkou?

Jako každá malá holka jsem chtěla být letuškou, pak moderátorkou v televizi, rolbařkou a vlekařem. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že bych mohla být vrcholovou sportovkyní, radši jsem žila přítomností. Vymýšleli jsme venku různé hry a nepřemýšleli jsme o budoucnosti.

V kolika letech jste se poprvé postavila na lyže?

Bylo to někdy v zimě roku 1993. Bylo mi tehdy 2,5 roku, když mě rodiče poprvé postavili na moje první bílorůžovofialové, které jsem dostala od babičky k Vánocům. Svoje první lyže jsem si pojmenovala a dala jsem jim jméno Liliput. Moje první jízda se odehrávala jen před barákem na plácku, ale tohle byla moje první lyžařská zkušenost.

Jak jste se dostala k profesionálnímu lyžování?

Vyrůstala jsem na Harrachovském svahu a celá moje rodina je lyžařsky založená, tak mi to asi bylo souzené.

Jako malá jsme s kamarády jezdili lesíkem, nebo jsme závodili v tom, kdo bude jako první dole u vleku. Pak mě rodiče v 5ti letech vzali do Špindlu na Stoh na moje první lyžařské závody. Nepustili mě na start, protože povrch sjezdovky byl hodně zledovatělý. První závody jsem pak jela v Pasekách nad Jizerou a od té doby jsem jezdila čím dál tím více závodů. Potom přišla ta chvíle, kdy jsem začala sbírat poháry a medaile, a to mě nejvíc bavilo.

Postupem času to vše začalo být víc vážné. V 15ti letech přestupem do mezinárodní FIS kategorie to už přestala být taková sranda a věděla jsem, že už se posouvám někam, kde už to není jen tak. Začala jsem závodit s holkami z alpských zemí. Nejdříve to byla pěkná facka, když jsme zjistili, jak dobře lyžují. V 16ti letech jsme se dozvěděli, že existuje olympiáda pro neslyšící, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Na své první Deaflympádě v roce 2007 jsem získala pět medailí, a dá se říci, že to už byl vlastně takový podnět pro tu moji profesionalitu.

Jak jste začala spolupracovat s Petrem Jechem, spoluzakladatelem Adastry? Kdy to bylo poprvé, co jste se setkali?

Mí rodiče se s Petrem znají už někdy od 80. let z lyžařského oddílu Chemie, který vedl jeho tatínek Květa Jech. Lidé z Chemie se pak často setkávali na nejrůznějších akcích na které mě rodiče začali brát už jako miminko.

Vůbec si nepamatuju, kdy jsem poprvé Petra Jecha potkala, to jsem byla fakt maličká. Naše spolupráce začala někdy s mým přechodem do FIS kategorie, kdy se rozhodl po domluvě mými s rodiči, že mě bude finančně podporovat v rozvoji mé lyžařské kariéry.

„Slyšící lyžaři mi říkají, že by bez sluchu nemohli jezdit. Já jsem zvyklá, vnímám očima a intuicí.“

V čem je to těžké nebo jiné, dělat sport na takovéto úrovni s vaším omezením?

Svoje sluchové omezení jsem nikdy při lyžování nevnímala, protože jsem se s ním narodila a vlastně ani nic jiného neznám. Upřímně si myslím, že sluch nemá až zas takový vliv pro lyžování, ale to je nejspíš jen můj pocit, protože jsem na to zvyklá a vnímám očima a intuicí. Ostatní slyšící lyžaři mi říkají, že by bez sluchu nemohli jezdit. Zvuk sněhu jim prý dává různé podněty a můžou tak lépe reagovat na profil tratě nebo dané podmínky.

S komunikací, nebo při zvukových signálech na startu jsme si vždycky nějak poradili nebo jsme se domluvili se startérem. Nevím, jak se tomu u jiných sportů a jak to může být odlišné nebo omezující. Řekla bych, že třeba u atletiky či běžeckých závodů sluch nemá tak velký vliv na sportovcům finální výkon. Kolektivní sporty na to jsou nejspíš hůř, jelikož se mezi spoluhráči různě pokřikuje a týmy se domlouvají na aktuální strategii.

Největší úspěch? 5 zlatých medailí na Deaflympiádě 2015 v Rusku

Jak vypadá Váš zimní tréninkový plán? Jste v jednom kole nebo máte čas i sama na sebe?

Většinou jsem v jednom kole. Závodíme, přejíždíme mezi závody. Snažím se o kondiční udržovací trénink, aby mi tělo drželo a zůstala jsem silná na nadcházející závody. Nesmím zapomenout na odpočinek, regeneraci a strečinky. Mezi závody děláme tréninky na lyžích, tak abych nevypadla ze svého tempa.

Občas je potřeba trochu napravit techniku, protože člověk je vždycky rozházený ze všech předešlých závodů. Když jsem doma v Harrachově, mám čas a nemám žádné povinnosti, tak si ráda zajdu na běžky nebo na zimní procházku. Takže se dá říci, že jsem pořád v pohybu a nevydržím jen tak sedět a nic nedělat.

Jaké vítězství je pro Vás to nejdůležitější? Které je pro Vás to zásadní a nejvíc si ho vážíte?

Nedokážu vypíchnout jeden největší úspěch, každý je svým způsobem jiný. U některého byla velká konkurence, u dalšího zase nepříznivé faktory (počasí, nervozita).

Rozhodně ale mezi mé největší úspěchy patří zisk pěti zlatých medailí na 18. Deaflympiádě v Rusku v roce 2015. Zlatá medaile v týmovém závodě a dvě čtvrtá místa na Zimní Světové Univerziádě 2017. Poté medaile za start na FIS Mistrovství světa 2017 ve Svatém Mořici, start na Světovém poháru ve Špindlerově Mlýně a titul Mistryně ČR ve slalomu 2019. Dále další různá významná ocenění a mimořádné ceny rektora Univerzity Karlovy.

Úspěchy ale nepřisuzuji jen sobě, patří taky mému týmu, kteří mi k tomu pomohli.

Co Vás baví a naplňuje, když právě nestojíte na lyžích?

Nejvíc mě naplňuje rodina, můj přítel a náš pes Berta. Pak mi energii hodně dobíjí moře, když třeba plujeme na jachtě po Jadranu, nebo jen tak si sedět na sluníčku a kochat se krásnou okolní krajinou. Pak také ráda čtu nebo sleduju různé seriály a filmy s anglickými titulky, abych si udržovala angličtinu a neustále se v ní zlepšovala.

Co o Tereze nejspíš nevíte…

Máte nějaký rituál nebo talisman před každým Vaším závodem? Něco, co Vám přináší štěstí? Co to je?

Rituál ani talisman vyloženě nemám. Před každým závodem ale mám ráda svůj rytmus, pořádnou prohlídku tratě, rozcvičování se a trošku klidu sama pro sebe (nesnáším, když se nestíhá). Pak všude s sebou na cestách tahám plyšový polštář s tučňákem. Jinak v talismany nebo rituály moc nevěřím, nefixuju se na to — kdyby se to náhodou nedodrželo, tak abych z toho pak nebyla zbytečně vykolejená a rozladěná.

Máte nějaké typické před závodové nebo po závodové jídlo? Četla jsem na vašich stránkách, že nejraději máte pizzu a flákotu bifteku…

Typické jídlo na závodech nemám. Jím všechno, co je zrovna k dispozici. Samozřejmě se snažím jíst zdravě a všeho s mírou, aby tělo mělo z čeho brát energii a nebylo zase úplně přecpané. Pizzu si taky občas dávám, ale už nepatří mezi má nejoblíbenější jídla.

Kvalitní a dobře upečený dobrý biftek jen tak nic nepřekoná. Nejsem moc vybíravá. Nejčastěji si ke snídani dávám müsli s jogurtem, ovesnou kaši nebo chleba a vajíčko. K obědu, po závodě nebo tréninku si dávám těstoviny s rajčatovou omáčkou a večer plátek masa s bramborem nebo rýží. Když je to potřeba, člověk má hlad a je unavený, tak mi občas pomůže pořádný hamburger z McDonalda, ale to je sváteční.

Prozradíte nám na sebe nějakou vtipnou historku, která se Vám během Vaší sportovní kariéry stala?

Jeeeej. Takových historek bylo, často i nepublikovatelných. No pamatuju si, že když jsem začínala ve FIS kategorii a byla jsem ve Švýcarsku na závodech, vedle startu bylo puštěné sněžné dělo a přes ten hukot jsem neslyšela startovní hodiny. Odstartovala jsem moc brzo, než pravidla dovolují a byla jsem diskvalifikovaná ze závodu. Nebo jsem přijela na Evropský pohár do Norska, byla jsem hrozně namotivována, věřila jsem si do závodu a ve druhé bráně mi vypla lyže.

Další nezapomenutelná historka byla, když jsem měla sama přeletět z USA do Norska a pospíchala jsem na závody Evropského poháru, které byly za dva dny. Pár hodin před odletem mi zrušili let, kvůli sněhové bouři ve Frankfurtu, ale naštěstí se mi druhý den podařilo dostat na další let a závody jsem jen taktak stihla.

Cíl na příští sezónu? 5 medailí na Deaflympiádě v Itálii

Jaké jsou Vaše cíle, které byste si chtěla splnit v další sezoně?

Ráda bych chtěla získat pět medailí na Deaflympiádě 2019, která bude v prosinci ve Valtellina v Itálii. Pak bych chtěla konečně zabodovat v Evropském poháru, ale to je pěkně těžký cíl, protože Evropský pohár je neskutečně nabitý a vyrovnaný. Pak samozřejmě medaile na MČR. Ta je vždycky krásná.

Co byste doporučila těm, kteří chtějí zdokonalit svoje lyžování? Jak na správnou taktiku?

No, nejlepší pro začátečníky je začínat pozvolna na rovince, kde se učí stát na lyžích, přešlapovat, bruslit a učit se pocit skluzu. Pak pokračovat na mírných svazích a mít u sebe někoho pokročilého nebo instruktora, který bude dávat užitečné rady pro zlepšení.

S přibývajícím zlepšováním a získáváním sebejistoty se postupně pouštět na prudší svahy. Hlavní je zůstat v klidu, mít rozum v hrsti a nezoufat z toho, že to třeba nejde — ono to vždycky nějak půjde.

Pro pokročilejší lyžaře, kteří na sobě chtějí zapracovat a vylepšit svůj lyžařský styl nebo pro ty, co se chtějí vydat do terénu mimo sjezdovku, je dobré se spojit s někým zkušenějším. Technicky vás posune dopředu a ví, jaká rizika můžou hory přinášet.

Napadá Vás na závěr ještě něco důležitého, na co jsem se nezeptala?

Spíš bych chtěla Adastře moc poděkovat za její dlouholetou podporu a spolupráci. Velmi si toho vážím.